Kamil Lhoták se narodil Po matce, Anně Kouglové, která se angažovala na divadelní scéně, zdědil umělecké sklony. Jeho otec, Kamil Lhoták, byl nadějným lékařem a později velmi známým vědeckým pracovníkem.

Ke svatbě rodičů ovšem nikdy nedošlo, neboť otec dal přednost jiné známosti a malý Kamil vyrůstal pouze s matkou a svou babičkou. Otec však matku i syna hmotně zabezpečil a po smrti v roce jim odkázal značné jmění. Od roku až do roku zde navštěvoval výuku a zároveň spolu s matkou, která měla k výtvarnému umění velmi blízko, pilně navštěvoval expozice různých autorů, které výrazně formovaly jeho uvažování o umělecké dráze. Už během studia na gymnáziu se začaly projevovat jeho výtvarné schopnosti a dokonce se aktivně zapojil do vydávání studentského časopisu, který obsahoval kresby jak jeho, tak kolegů.

Nicméně jeho přání po úspěšně složené maturitě nastoupit na Akademii výtvarných umění v Praze a stát se malířem nebylo vyslyšeno a zamířil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde pokračoval dále ve studiu. Když stál v druhé polovině třicátých let minulého století Kamil Lhoták před rozhodnutím, čím se bude do budoucna zabývat, byly karty rozdány relativně jasně.

Na jedné straně prestižní právnické vzdělání, které postupně po úspěšném předchozím absolvování jednotlivých ročníků dokončoval, na straně druhé pak nejistá dráha malíře. Pragmatismus hovořil jasně pro první možnost, srdeční zaujetí a osobní preference však byly v té době již na straně umělecké dráhy. Definitivní rozuzlení pak přišlo s nástupem protektorátu a zavřením vysokých škol. Lhotákovi v tu dobu zbývala nedokončená poslední rigorózní zkouška.

Podpořen prodejem svých prvních obrazů, zamířil definitivně na pole štětců a barev. Podle svých vlastních pozdějších slov už neměl chuť ani motivaci zbývající zkoušku dokončit a nikdy ho toto rozhodnutí nemrzelo.

AKCE VIMPERSKO - MĚSÍČNÍ PŘEHLED | Šumava

Jeho především raná tvorba je do značné míry determinována faktem, že neprošel žádným odborně zaměřeným výtvarným studiem. Podobně jako u jiných talentovaných samouků nese proto znaky, které jsou u těchto případů obdobné. Mezi tyto znaky patří opakující se a relativně konzistentní okruh témat, pečlivá malba a zpracování a spontánnost tvorby. Lhoták byl samozřejmě ovlivněn některými umělci, jejichž díla měl možnost v raném věku spatřit. Na jednom z předních míst zde můžeme jmenovat Henri Rousseaua, jehož výstavu navštívil roku v pražském Obecním domě, o několik let později zhlédnutou výstavu Josefa Šímy či práce Giorgia de Chirica, vystavené na kolektivní výstavě s názvem École de Paris Pařížská škola v pražském Obecním domě a později v témže roce na samostatné výstavě, pořádané Uměleckou besedou v Alšově síni.

V ilustrativní tvorbě se Lhoták hlásil jako ke svému vzoru k Artuši Scheinerovi. Jeho ilustrace pokládal Lhoták za nedostižné, silně na něho zapůsobila i díla Věnceslava Černého. To, že sám neprošel akademickou korekcí, se odráží ve vlastním a osobitém stylu. Nenacházíme zde proto žádné přípravné skici kresby, jeho kresba je založena na spontánnosti a kladení své představivosti přímo na papír či jinou plochu.

Krátké, expresivní tahy jsou pro něho příznačné. Co se týče námětů a témat, které se snažil do svých prací přenášet, byl od počátků své umělecké dráhy okouzlen dobou, která nenávratně zmizela už před několika desetiletími.

Doba konce Z pohledu konkrétních zobrazovaných motivů jsou dominanty jeho počátků stálé — figurální náměty se občas objevují, především v kresbě tuší, ale rozhodně nejsou jeho hlavním zájmem.

Vlatava a Labe — PSK

Krajiny přijdou ke slovu ve velkém, ale o něco později. Občas zátiší, spíše doplňkově. Zato cokoliv zavání technikou, neunikne důkladnému zkoumání. Letadla, balony, vzducholodě, stará auta a motocykly, lodě a ponorky, kola a další výdobytky technického pokroku se objevují v jeho tvorbě od počátků v nejrůznějších situacích a podobách.

A budou se objevovat až do konce Lhotákovy umělecké činnosti. Ve Lhotákových dílech můžeme nalézt podivuhodnou kombinaci nostalgie, tesknoty, s odstupem času viděných příběhů, které se odehrávaly někdy dávno, v časech předcházejících jeho dětství. Jeho projev, malířský, ale později i grafický, dává zdánlivě zcela nezajímavým místům a situacím neopakovatelnou poetiku. Tu hledá tam, kde většina jiných nevidí nic jiného, než opuštěné a staré věci, na místech, která nejsou schopna ničím zaujmout.

V roce přichází první hmatatelný úspěch. Lhoták je přizván k výstavě v Beaufortově galerii, kde se mu svými pracemi okamžitě podaří zaujmout.

Tehdejší předseda výtvarného odboru spolku Umělecká beseda, významné umělecké instituce své doby, ho doporučuje k přijetí do spolku a zanedlouho se Lhoták stává jeho členem. Jeho práce v tomto období i v následujících letech nejsou dosud ve větší míře ovlivněny podněty zvenčí, a proto zde můžeme sledovat jeho v širším měřítku nekorigovaný vývoj a prohlubování dosavadních námětů.

Vzhledem ke spojení prvků civilizace s neopakovatelnou dávkou poezie, kterou v jeho dílech nacházíme, je Lhoták po čase označován za představitele nového směru, tzv. Dva teoretici umění, Jindřich Chalupecký a Jiří Kotalík, pak dotvářejí rámec skupiny, která se snažila o vyobrazení všedního života, spojeného s městským prostředím a člověkem. Lhoták, ačkoliv mu původně připadalo působení v jakési skupině, řídící se společnými zásadami, spíše omezující a svazující a vstup do takto sešněrovaného programu odmítal, se po diskuzích a debatách nakonec stal pevným článkem skupiny a jeho nejvýraznějším členem.

Inspirativní rozhovory v rámci Skupiny 42 mají spolu s nutností uživit rodinu v roce se narodil syn Kamil v nelehkých protektorátních podmínkách i dopad na počet Lhotákových prací. Tak se roky a stanou vůbec nejplodnějšími v oblasti malby. Na jednom ze setkání členů Skupiny 42 byl přijat návrh na vyhotovení společného grafického souboru prací k památce Františka Janouška, významného představitele českého surrealismu a Lhoták byl vyzván, aby taky přispěl svým dílem.

Lhoták, který sám sebe označoval jako žáka surrealistů, se tohoto úkolu velmi úspěšně chopil a v lednu vychází spolu s pracemi dalších členů Skupiny 42 jeho první grafický list Periferie v díle In memoriam Františka Janouška. Jedním z faktorů, výrazně ovlivňujícím nejenom Lhotákovu tvorbu, ale i celý život, byla v útlém věku prodělaná obrna, která zanechala trvalé následky na jeho levé noze.

Tato skutečnost měla pro jeho tvorbu poměrně zásadní dopad. V jeho dílech nalézáme různým způsobem handicapované osoby, zachycované při různých příležitostech a aktivitách. V Jedličkově ústavu také potkává poprvé Manku Haštabovou, jednu z múz, kterou následně zachytí v desítkách obrazů, kreseb a grafik. V různých pozdějších obdobích života se Lhoták k Mance několikrát obrací s návrhy společné budoucnosti, nicméně je vždy odmítán.

I proto je neustále tímto tématem provokován a opakovaně se k němu vrací. S nastupujícím rokem začíná atmosféra ve společnosti houstnout a názory na další vývoj se začínají mnohem více polarizovat. Tato situace se promítá i do další spolupráce jednotlivých členů Skupiny 42, která již od konce roku začíná váznout. Vnější tlak okolí a vnitřní rozpory se začínají čím dál více projevovat.

Po únorových událostech roku se pak Skupina 42 jako taková přestává v původním složení scházet a její členové vstupují každý na svou vlastní dráhu.

No title - PDF Free Download

Lhoták, ačkoliv původně na počátku existence Skupiny 42 kritizoval možnou přílišnou svázanost jejím programem, se nicméně ani po jejím rozpadu a možném uvolnění témat od svých dosavadních námětů nevzdálil a ve své další tvorbě zůstal skupinovým principům při vytváření svých prací věrný.

Počátek padesátých let je ve znamení upevňování politického a mocenského vlivu nového režimu a dalšího utahování šroubů ve společnosti. Vzhledem k tomu, že Lhotákův vztah k novým pořádkům je velmi vlažný, nedostává mnoho příležitostí, jak své práce představovat veřejnosti, což se podepisuje na jeho rozpoložení a Lhoták často propadá depresi a pocitům beznaděje.

Tato situace se však změní v roce , kdy umírá jak Stalin, tak Gottwald a poměry ve společnosti se začnou postupně uvolňovat.

Mikrokosmos samizdatového Táborska on JSTOR

Navíc v roce dojde k setkání s Adolfem Branaldem. Oba muži, ačkoliv v jistém směru velmi odlišní, si padnou do oka ihned od prvního setkání v kavárně Slavia.

Zjistí, že se jejich osudy v mnohém podobají a prolínají. Branald začíná v tomto období s psaním své další knihy Dědeček automobil a ilustrace k ní bez váhání svěřuje Lhotákovi, jehož naturelu přesně odpovídají a vznikají nádherné obrázky k této knize.

Tyto své knižní ilustrace Lhoták později označí za své vůbec nejlepší. Následující roky neví Lhoták, co se práce týče, kde mu hlava stojí. Je aktivní hned v několika oblastech, nejen v malbě, grafice a kresbě, ale i v práci pro filmovou tvorbu, připravuje návrhy kostýmů, vlastní knihy a dalších činnostech. Zároveň pokračuje v doslova ďábelském ilustračním tempu, každý rok má rozpracováno hned několik knih zároveň. Jen pro názornost, např. V roce zaznamenáváme v Lhotákově tvorbě, přesněji řečeno malbě, poměrně podstatnou změnu.

Jeho pojetí krajiny, dosud v duchu vykreslování jednotlivých scén a objektů, se výrazně mění. Lhoták začíná klást proti sobě dvě výrazně barevně odlišné plochy s jasným předělem horizontu. Obloha, která vždy hrála podstatnou roli v jeho malbách, zobrazována kombinací bílé a modré, je nyní mnohem více a častěji kontrastně oddělována od pozemského reliéfu, zachyceného sytě zelenou barvou.

Lhoták zde vidí zcela nekonvenčně a přitom reálně a poeticky zároveň obklopující krajinu. Toto i v dalších dílech nově uplatňované znázornění krajiny později označí František Dvořák za zcela novátorské pojetí zdánlivě vyčerpaného tématu krajinářství.

Osobité a zvláštní pojetí a vyváženost malby a barevné intenzity stejně jako magické zobrazování reálné skutečnosti nejen u tohoto motivu, ale i u dalších, se kterými Lhoták v Rovněž v Lhotákově osobním životě dochází k podstatné změně. V roce Lhoták potkává opět po desítkách let jednu ze svých osudových žen, dříve Aničku, dnes už Anušku či prostě Anču. Je to tatáž Anička, kterou si nakreslil již kdysi dávno, když ještě bydleli v Nuslích a která z jeho života načas zmizela.

Zároveň vystřídá v Lhotákových obrazech Manku, která na konci Po dlouhé době je mu umožněno v polovině Lhoták tyto návštěvy následně přetváří v sérii obrazů s pařížskými motivy. Vznikají i velkoformátové práce, což se projevuje v druhé polovině této dekády hlavně v grafice. Ve Lhotákově malbě pak vidíme pokračující inspiraci novým symboly. Na konci roku se pak Kamilu Lhotákovi dostane významného ocenění. Vzhledem k tomu, že v průběhu šedesátých let dochází k postupnému uvolňování politického a společenského prostředí, což se promítá i v kulturní sféře, dostávají možnost být vyzdvihnuti i ti umělci, u kterých by to ještě před pár lety nebylo myslitelné.

Kamil Lhoták je proto naprosto zaslouženě oceněn titulem Zasloužilý umělec a doplňuje tak několik svých kolegů. Za svou tvorbu na poli grafiky je pak oceněn Cenou Václava Hollara. Na konci šedesátých let byla část umělců ovlivněna tzv.

Ani Lhoták není v tomto směru nijak uzavřen a v následujících letech jsou pak některé jeho práce vedeny právě v duchu myšlenek nové figurace a pop-artu. Polovina Ačkoliv příklon ke kolorismu v jeho dílech vidíme již od Jeho díla jsou mnohem více postavena na barevných kontrastních polohách, k čemuž využívá různých technik. V roce je Lhoták vyznamenán dalším významným oceněním. Ve Vídni získává Herderovu cenu, udělovanou nejvýznamnějším evropským kulturním pracovníkům, a to především pro jeho schopnost zachycení nadčasových hodnot a trvalost výrazu.

Je takto oceněn jako vůbec první československý malíř a jeden z mála výtvarníků, kterému se kdy této pocty dostalo. Bohužel Lhotákův zdravotní stav se pomalu, ale jistě začíná zhoršovat a tato skutečnost se projevuje i snižujícím se počtem nových přírůstků v jeho tvorbě.

Stupňující se závratě mu zároveň definitivně prakticky znemožní cyklistické výlety, což Lhoták velmi těžce nese.

AKCE VIMPERSKO - MĚSÍČNÍ PŘEHLED | Šumava

Jak jsem zlostí švihnul nohou, sklouzla mi z ní povolená kopačka. Ta moje patnáctka, loď jako hrom, co mi museli speciálně vyrábět na míru, protože v běžném obchodě se nedala sehnat.

V tu chvíli mi to ale bylo fuk. Byl jsem vytočenej jako snad nikdy v životě. Vstal jsem, praštil pěstí do dveří v kabině a ty se rozletěly.

Zírali všichni. Celý tým i trenér Petržela. Ještě před chvílí do mě jeden přes druhého klínovali, protože jsem před koncem poločasu zápasu s Opavou nedal obrovskou šanci, a najednou se rozhostilo úplné ticho. Tohle totiž nikdo nečekal. Takhle jsem se nikdy neprojevoval, ani náznakem. Moje povaha je vyloženě nekonfliktní, všechno jsem snášel potichu a se sklopenýma ušima. Všechny nadávky a ústrky, které se poslední půlrok začaly víc a víc stupňovat.

Byl jsem kluk z vesnice, který se zničehonic ocitnul ve světě, jaký mu celé dospívání připadal nedosažitelný. Součinností náhod, přímluv správných lidí, své pracovitosti a nějakého toho fotbalového umu jsem se bez jakékoliv mládežnické kariéry zjevil v největším českém klubu uprostřed jeho nejdominantnější éry.

Zatímco zpočátku ze mě byli ve Spartě všichni nadšení, protože jsem jim jako občasné nečekané zjevení na hřišti pomáhal, jakmile jsem se stal pevnou součástí týmu a ohrožoval pozici dosavadních stálic, začali si ji bránit.

Sebevědomí nikdy nebylo mojí velkou zbraní, rozhodně ne tehdy v začátcích, a na mě to tak doléhalo silněji, než bych si býval přál. Přestože jsem na sobě makal čím dál víc, na hřišti jsem byl horší a horší. Pálil jsem šance, vlastní fanoušci na mě pískali a to, co ještě před časem bylo snovou pohádkou, mě spíš začínalo trápit a ničit.

Martin Gregora: I jihočeské zdravotnictví by mohlo fungovat lépe | Jižní Čechy Teď!

Jako by se mi prostředí velkého fotbalu snažilo ukázat, že to nebude tak snadné, jak se dosud mohlo zdát. A že do něj vlastně nepatřím.

Od mého výstupu proti Opavě jsem měl sice klid, ale taky jsem strávil při zápasech na hřišti všehovšudy už jen něco přes půlhodinu. Bylo mi čerstvě třiadvacet, a jak rychle moje ligová kariéra začala, tak rychle zase klidně mohla skončit. Dokážu si představit, jak ten zápas kluky ze sparťanského áčka musel otravovat.

Určitě ho brali jen jako nutné zlo, při kterém se akorát tak můžou zranit. Bylo hnusně, zataženo, kosa, a jestli si dobře pamatuju, tak i nasněženo. Ten den jsme proti nim na začátku zimní přípravy v prosinci nastoupili my, béčko plné hladových mladíků ochotných přetrhnout se, aby se ukázali. Kulisy sice prázdného, ale i tak majestátního stadionu na Letné nás motivovaly ještě víc. Nehráli jsme tehdy špatně, vytvářeli jsme si šance, ale stejně byl rozdíl jednoznačný, dostali jsme Pro mě ale i přesto měl tenhle rutinní přátelák výjimečný význam.

Oba dva góly jsem totiž Petru Koubovi, tehdy už reprezentačnímu brankáři, dal já. Hlavou, po centrech. To bylo moje. Vím, že do toho kluci z áčka nešli naplno, že mě jistě nebránili tak intenzivně, jako kdyby se hrálo naostro… Ale stejně. Měl jsem radost a po zápase jsem si uvědomil, že… ty jo… to bylo dobrý.

A že jestli si mě nevšimnou teď, tak už nevím kdy. Během podzimu, kdy jsem začal za béčko Sparty hrát, jsem totiž sledoval, jak první tým chodí postupně na tréninky doplňovat hráči, kteří nebyli o tolik lepší než já.

Někdy mi dokonce připadalo, že jsou spíš horší. Ale já pořád nic. Večer mi totiž doma — což znamenalo u babičky v Klánovicích — zazvonil telefon. Na druhém konci pan Borovička, asistent pana Sundermanna, který tehdy krátce Spartu vedl. Prý jsem trenéry zaujal a druhý den že se mám hlásit na Letné. Ty bláho, já byl najednou nervózní.